David Dwight Eisenhower - osobnost 20. st.

OBSAH:	1. Úvod
	2. Dětství Davida Dwighta Eisenhowera
	3. Mládí D.D.E.
	4. Léta 1915 - 1939
	5. D.D.E a jeho účast ve 2. sv. válce
	6. Léta 1946 - 1952
	7. Prezidentská léta D.D.E.
	8. Poslední roky

Úvod

Třicátý čtvrtý prezident USA Dwight David Eisenhower byl vojákem z povolání. V době 2. světové války působil jako vrchní velitel spojeneckých ozbrojených sil. Před svou volbou na prezidenta nezastával žádnou politickou funkci. Jeho osobnost formovaly vojenské zkušenosti a vojenské myšlení. Bývá považován za konzervativního realistického politika.

Existuje spousta názorů, které tvrdí, že D. D. Eisenhower byl osobností, která měla neopakovatelné charisma. Eisenhower nebyl považován za originálního politického myslitele, vyjadřoval se rád v banálních obratech, ale nechyběla mu vizionářská koncepce harmonické, dobře uspořádané společnosti. Hovoří se o něm jako o praktickém muži, který měl zdravý selský rozum a správný odhad pro to, čeho v politice ještě dosáhnou lze a čeho už ne.

Ke zhodnocení osobnosti tohoto muže použiji slov profesora Princetonské univerzity George Kennana: „Eisenhower byl a zůstane zapsán jako jeden z nejzáhadnějších činitelů v dějinách USA. Názor, že to byl intelektuálně a politicky povrchní člověk, je naprosto chybný. Ve skutečnosti měl pronikavé politické myšlení a zásadovost, zvláště v zahraničních záležitostech. Jiná otázka je, zda těchto vlastností úspěšně využíval, ale měl je.“

Nakolik měl profesor Kennan ve svém hodnocení pravdu, snad bude možné posoudit po přečtení této práce, jejímž cílem bylo přiblížit Dwigha Davida Eisenhowera jako člověka i jako politika.

Zpět

Dětství Davida Dwighta Eisenhowera

Dwight David Eisenhower se narodil 14. 10. 1890 v texaském městě Denisonu. Rok poté se rodina odstěhovala do města Abilene ve státě Kansas. Otec, který pracoval jako dělník v jedné železniční společnosti, byl přecitlivělý, naivní a trpěl nedostatkem důvěry ve své vlastní síly. To vedlo k tomu, že podléhal různým nápadům, které ho dovedly i ke krachu, to když se pokoušel farmařit. V době, kdy se narodil Dwight David, jeho třetí dítě, pracoval jako dělník u železniční společnosti Cotton Belt Railroad. Matka toužila po vzdělání. Ačkoli náboženská sekta, ke které náležela její rodina zakazovala ženám vyšší než základní vzdělání, vystudovala dějiny, angličtinu a hudbu. Nejistota a nestálost povahy Dwightova otce se projevila i tím, že když jeho žena čekala šesté dítě – doma měli pět chlapců – prohlásil: „Když ani toto dítě nebude holka, tak tě opustím“. Svůj slib splnil, po narození Miltona, nejoblíbenějšího Dwightova bratra, na čas odešel.

Ve školním věku se Dwight David Eisenhower nijak neodlišoval od svých vrstevníků – byl to kluk z chudší rodiny, dobře se pral, vynikal hlavně ve sportu, četl historické romány a kovbojky, nepatřil k nejlepším žákům, ale neustále prahl po získávání nových faktů. Musel pracovat i fyzicky – prodával zeleninu a ovoce z vlastní zahrady. V dětském věku dostal Dwigt David otravu krve a hrozila mu amputace nohy – odmítl, silou vůle překonal horečku a uzdravil se. „Z tohoto období si mladý Eisenhower odnesl dvě důležitá ponaučení, která ovlivnila celý jeho další život. Prát se až do samého konce a nikdy se nevzdávat. Být vášnivý, zapálený pro svou věc, ale zároveň se za žádných okolností nenechávat strhnout zaslepeností.“

Zpět

Mládí D.D.E.

Během studia na gymnáziu byl nucen vypomáhat matce finančně – pracoval jako topič nebo s ručním jeřábem v mrazírnách. Po ukončení gymnázia dostal Dwight několik nabídek, aby se stal profesionálním hráčem baseballu. On toužil být námořníkem, to se bohužel nepodařilo, a tak nastoupil na vojenskou akademii ve West Pointu. V době studia na této akademii byl znám jako vynikající fotbalista. Byl zařazen do sestavy celoamerického armádního mužstva. Později se stal trenérem akademického mužstva. Zde v sobě začal pěstovat návyky budoucího vedoucího pracovníka. „Učil se umění, jak zůstat v některých situacích raději pasivním, nebo naopak jednat agresivně, například když se dosavadní způsob ukáže jako neúčinný.“Jako student byl průměrný a na své prosazení si musel počkat ještě dalších 27 let – do 25. 6.

Zpět

Léta 1915 - 1939

Léta, která následovala po roce 1915 byla pro Davida Dwighta Eisenhowera spíše ve znamení osobních úspěchů než profesionálních – šťastně se oženil s Mimií Genevou Doudovou a stal se otcem syna Johna.

V letech 1922-1924 působil jako štábní důstojník v zóně Panamského průplavu.

Určitý obrat znamenal pro Eisenhowera rok 1925. Tehdy byl vyslán do štábní školy General Staff School v Leavenworthu ve státě Kansas. Tato škola byla proslulá vysokou náročností učiva. Eisenhower, tehdy považovaný přáteli za veselého, někdy až lehkomyslného prošel osobní proměnou. Studoval dlouho do noci, pracoval systematicky, cvičil svou psychiku tak, aby unesla i prohru, při jednání s lidmi naslouchal všem a snažil se je pochopit. „Nikdy se nedal zmanipulovat tvrzením, že je třeba se vyhýbat krizím, protože se domníval, že krize je zároveň i způsob, jak se poučit, jak se dostat dál a výš.“Společně s D.D.E. studovalo tehdy na této škole 275 dalších důstojníků. On se v hodnocení prospěchu umístil na prvním místě.

V roce 1927 byl vyslán do Francie, aby procházel všechna bojiště 1 světové války. Po návratu do USA byl přijat do Válečné akademie ve Washingtonu, kde též dokončil svou studii o účasti amerických expedičních sil ve Francii za 1. světové války.

V letech 1933-1939 působil jako pobočník generála MacArthura, náčelníka štábu armády, a jako jeho spolupracovník byl členem vojenské mise na Filipínách.

Zpět

D. D. E. a jeho účast v 2. světové válce

Od února 1940 sloužil jako důstojník pro výcvik z 15. pěšího pluku ve Fort Ord v Kalifornii. Mezi vojáky byl poměrně populární, neboť postupoval spíše cestou velitele-kamaráda než velitele-křiklouna.Dokázal dovedně skloubit vysokou výcvikovou náročnost s kázní i legrací.

Roku 1941 byl povýšen na plukovníka.

Dne 29. září 1941 byl povýšen do první generálské hodnosti a bezprostředně po útoku na Pearl Harbor v prosinci 1941 byl přeložen do Washingtonu, kde převzal funkci zástupce náčelníka oddělení plánování válečných operací pro oblast Tichomoří a Dálného východu. „Nepřítel spojenců číslo 1 je Německo. Musíme soustředit naše síly do Evropy a tam zahájit rozhodující operaci. […] Nejsilnější úder je třeba vést proti Německu, protože tam mají větší a významnější možnosti průmyslové výroby a mnohem vyšší vědeckou úroveň než v Japonsku. Nesmíme Němcům poskytnout čas k plnému využití těchto předností.“ S tímto názorem se ztotožnil i náčelník generálního štábu generál George Marshall, který Eisenhowera představil prezidentu Rooseveltovi a premiéru Churchillovi.

16. února 1942 byl D.D.E. z osobního příkazu prezidenta Roosevelta jmenován náčelníkem oddělení pro válečné plánování na generálním štábu, které bylo vzápětí změněno na operační oddělení. Brzy poté byl povýšen na generálmajora a 7. července 1942 se stal generálporučíkem.

V roce 1942 byl D.D.E. též jmenován velitelem spojeneckých invazních vojsk v severní Africe, kde se poprvé v životě seznámil s válkou. 8. listopadu 1942 se anglo-americká vojska vylodila v Maroku a Alžírsku. Zde bylo úkolem D.D.E. mimo jiné starat se o to, aby marocké a alžírské přístavy byly neprodleně vyčištěny od potopených lodí, zajišťovat údržbu a opravy přístavních zařízení, železničních spojů, výstavbu nových silničních spojů, činit opatření, který by zabezpečovala námořní cesty před útoky německých ponorek apod.

Následoval rok 1943, kdy se Eisenhower stal nositelem čtvrté generálské hvězdičky a velel při invazi do Itálie.

Největší akcí, kterou Eisenhower za 2. světové války připravoval a nakonec jí i sám velel bylo vylodění v Normandii, k němuž došlo 6. června 1944. V den, na který byla akce naplánovaná, bylo moře velmi rozbouřené a špatná viditelnost. Eisenhower váhal, zda by nebylo lepší akci odložit, ale nakonec se rozhodl pro její provedení. Pokud šlo o čas a místo invaze, podařilo se mu oklamat německou rozvědku . Překvapení bylo dokonalé. Připlutí obrovského invazního konvoje nezaregistrovaly letecké ani radiotechnické prostředky německého průzkumu, ale až pozorovatelé s pozemními dalekohledy, ale to již bylo pozdě. Úspěšnost akce byla způsobena dokonalou koordinací postupu všech účastníků, tedy pozemního vojska, výsadkářů, letectva i námořnictva. Již první den invaze se do Británie dostalo 150.000 spojeneckých vojáků a v dalších dnech tento počet o 120.000 mužů vzrostl. Do 24. července 1944 dobyla angloamerická vojska prostor v šířce kolem stovky kilometrů a asi padesát kilometrů do hloubky.

Mezi účastníky invaze v Normandii byli i Američané českého a slovenského původu. Vylodění se přímo účastnili též českoslovenští letci. Podíleli se na všech významných bojových akcích od prvního dne vylodění až do 3. července 1944.

Po úspěšném vylodění a dalším postupu Francií až k německým hranicím v průběhu druhé poloviny roku 1944 přišla 16. prosince protiofenzíva v Ardenách. Zde Němci prolomili americkou obrannou linii a Eisenhowerovi se podařilo jen s největším vypětím sil přehradit nepříteli postup a zabránit, aby pronikl k Antverpám a odřízl tak spojenecká vojska v severní Belgii a Nizozemsku. 7. května 1945 přijal Eisenhower ve svém hlavním stanu v Remeši německou kapitulaci.

Byl to právě Eisenhower, kdo se dohodl s náčelníkem generálního štábu sovětské armády generálem Alexejem Antonovem o vytyčení demarkační linie na území Československa na čáře Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice – Linec.

Zpět

Léta 1946-1952

Po válce se Eisenhower uplatnil jako velký manažer. Z Německa se vrátil v listopadu 1946 a až do jara 1947 pak působil jako náčelník generálního štábu amerických ozbrojených sil.

7. června 1947 se stal prezidentem Kolumbijské univerzity v New Yorku, kde působil do konce roku 1950. V té době psal svoji první knihu válečných pamětí nazvanou „Crusade in Europe“.[1]Tato kniha se setkala s velkou odezvou, byla přeložena do dvaceti jazyků včetně češtiny. Eisenhower měl dar umění psát zajímavě, dokázal se dobře a rychle stylisticky vyjádřit.

Zpět

Prezidentská léta D.D.E.

K další změně v jeho kariéře došlo 7. ledna 1951, kdy přijel do Paříže, na velitelství paktu NATO ve Fontainebleau, aby se zde ujal funkce vrchního velitele této vojenskopolitické aliance. Zde působil pouze do 1. června 1952, kdy se vrátil do Ameriky a na naléhání představitelů Republikánské strany ohlásil svoji kandidaturu na funkci prezidenta USA. V listopadu téhož roku byl zvolen s náskokem 6,6 milionu hlasů. Jeho úspěch byl výsledkem jeho popularity, slibu, že skončí korejskou válku a nespokojenosti voličů se sociálními a politickými důsledky činnosti Trumenovy administrativy. V prezidentském úřadu vytrval plných osm let. Mezi činy D. D. E. z oblasti zahraniční politiky patří ukončení korejské války, odmítnutí vojenské intervence v Indočíně, D. D. E. nezapletl USA do Suezské krize, vyhnul se válce s Čínou, odolal pokušení podat důkaz síly při blokádě Berlín, zastavil atomové pokusy v atmosféře.

Eisenhower nebyl považován za originálního politického myslitele, vyjadřoval se rád v banálních obratech, ale nechyběla mu vizionářská koncepce harmonické, dobře uspořádané společnosti. Hovoří se o něm jako o praktickém muži, který měl zdravý selský rozum a správný odhad pro to, čeho v politice ještě dosáhnou lze a čeho už ne. Sám sebe chápal jako muže „střední cesty“ mezi konzervativními a liberálními republikány. Byl věrný konzervativně republikánským představám, zastával se ničím neomezovaného volného tržního hospodářství, odmítal zásahy státu do ekonomiky, zasazoval se o vyrovnaný státní rozpočet. S obtížemi čelil důsledkům černošského boje za občanská práva. Jeho postoj k otázce občanských práv byl rozporný a rozkolísaný. V hlavním městě a v zařízeních federální vlády podporoval odstranění rasové segregace. Nebyl však ochoten zasadit se celou autoritou federální vlády za všeobecné prosazení občanských práv. Následkem toho mohla na přelomu 60. a 70. let minulého století na jihu navštěvovat jen mizivá menšina černošských žáků školy, které byly dosud vyhrazeny bílým. Byla zachována i diskriminace Afroameričanů, co se týče volebního práva.

V Eisenhowerově druhém funkčním prezidentském období vystoupily na povrch hospodářské a sociální problémy, zpomalil se růst výroby, vzrostla nezaměstnanost. Eisehowerovu zahraniční politiku určovaly tři faktory:

- Rozsah studené války po berlínské blokádě, korejské válce a potlačení vzpoury ze 17. června 1953 v Berlíně.

- Zahraniční politika byla závislá na vnitropolitickém poměru sil v USA. Sílily konzervativní názory uvažující v kategoriích vojenské převahy.

- Roli hrály zahraničněpolitické názory a představy D. D. E. Uvažování prezidenta Eisenhowera bylo na jedné straně určeno studenou válkou a politikou síly, na druhé straně věřil v možnost mírového uspořádní světa.

Byl mu vlastní antikomunistický postoj. Eisenhower se pokusil překonat studenou válku. Ale ani návštěva N. S. Chruščova 1959 v USA a jejich schůzka v Paříži 1960 nepřinesly výsledky. V zahraniční politice preferoval vojenskou sílu a aktivní globální postoj jeho země v mezinárodně politickém klání se Sovětským svazem.

Zpět

Poslední roky D. D. E.

V lednu 1961 se tehdy jedenasedmdesátiletý Eisenhower definitivně odebral na odpočinek na své soukromé sídlo u Gettysburgu ve státě Pennsylvánie. Zde sportoval, rybařil, hrál golf a psal knihy. Roku 1963 vydal paměti ze svého prvního prezidentského období pod titulem „The White House Years. Mandate for Change, 1953-1956“ , v roce 1965 pak vyšel další spis, tentokrát z jeho druhého prezidentského období nazvaný „The White House Years. Waging Peace, 1956-1961.

David Dwight Eisenhower zemřel 28. března 1969 ve vojenské nemocnici Wlatera Reeda ve Washingtnu ve věku 79 let.

Zpět